Ženy, které mě inspirují: Rozhovor s Ivankou Jirešovou

S Ivankou Jirešovou jsem se seznámila na akci mé firmy, kde se stala kmotrou jednoho z našich výrobků. Ivanka mi byla vždy sympatická, ale osobní setkání s ní mě velmi překvapilo. Tak skromnou, milou, usměvavou, vyrovnanou a laskavou ženu jsem už dlouho nepoznala. Okouzlil mě její úsměv, krása a vnitřní klid. Ivanka je velmi moudrá žena, která v životě prošla mnohými těžkými zkouškami. Proto patří k ženám, které mě inspirují. Velmi si vážím toho, že mi věnovala svůj drahocenný čas a upřímně mi odpověděla na některé opravdu osobní otázky. 

Co je v životě nejdůležitější? Jaký je smysl života?

Já si myslím, že pro každého člověka je to něco jiného, protože se každý narodíme do jiných podmínek a s jiným posláním. Někdo se narodí v Africe, kde není co jíst, nebo má nemocnou rodinu, potřebuje nějak přežít nebo se postarat o dítě. Někdo se narodí od malička nemocný, musí s tou nemocí nebo s tím postižením žít. Někdo naopak má všechno a ničeho si neváží. Takže každý máme před sebou nějakou výzvu. Když to shrnu, tak nejdůležitější je naučit se s tou výzvou nějak pracovat, pochopit ji a přijmout. Někomu to jde rychle. Někteří lidé jsou neuvěřitelní, něco se naučí, něco zvládnou a jdou nahoru výš a výš, naopak někomu to trvá celý život a nic se nestane….a možná to tak má být! Hodně to záleží na energii a na určité moudrosti. Každý z nás má svoje blokace. Myslím si, že výjimečným lidem energie proudí úplně všude, tudíž mají talenty, charisma. S takovým člověkem chcete být, protože je otevřený a má “zdravé” srdce a zdravé myšlení. Tu výzvu máme proto, abychom se posouvali dál. Někdo se neposune. Pro někoho ta výzva může být právě v tom, že ten svůj těžký úděl vydrží celý život. Smysl života je najít svoje “štěstí”.

A pokud člověk své „štěstí“ najde, bude žít spokojený život?

Já myslím, že život tady není od toho, abychom žili úplně spokojeně a bez problémů. Jsme tady, protože jsme zkoušeni: dostáváme stále další překážky, nové výzvy. Takže i když si myslíš, že jsi nad něčím vyzrál, tak dostaneš mnohem těžší zkoušku :). Ty nejtěžší zkoušky chodí silným lidem, to říkala i Olga Havlová: dostaneš na hrb jenom to, co dokážeš unést. Potom jde i o povahu… někdo prostě nechce, někdo to prostě odpíská, že na to nemá, ale to si on sám v hlavě udělá závěr, že to nejde.

Je zajímavé, jak někdy člověku až postupně dojde, že ta komplikovaná situace měla nějaký hlubší smysl a poslání, i když to na první pohled nevypadá. Někdy nás i zdánlivý neúspěch může v podstatě chránit.

Jak překonáváš nejtěžší životní situace? Jak se k nim stavíš? A co v takových situacích děláš?

Když je mi nejhůř, řeším to jógou a spánkem, dlouhými procházkami, celá se jakoby “zakuklím”. Když nemůžu spát, tak to je pro mě konečná, to je fakt těžká zkouška. Protože mě to v hlavě samozřejmě jede i v noci.  Po lekci jogy je mi vždycky líp než před lekcí. Je zajímavé, jak někdy člověku až postupně dojde, že ta komplikovaná situace měla nějaký hlubší smysl a poslání, i když to na první pohled nevypadá. Někdy nás i zdánlivý neúspěch může v podstatě chránit. Ty situace jsou nám někdy tak poslány, že si myslíme, že je konec světa, ale ony nás právě naopak vedou k tomu, abychom našli nějakou jinou cestu.

Jakým způsobem může člověk najít jinou cestu?

Vidím hledání v tvořivosti. Cokoli žena začne tvořit, tak může cestu najít v jiných, pro ni nových činnostech, než na které je zvyklá. Cokoli, co v ní probudí další vášeň nebo otevře “nové” vidění… Když se mysl zaměstná něčím novým, a soustředí se na něco jiného, potom možná líp pochopíš problém. Limity v hlavě a veškeré blokace jsou jen naším vnitřním problémem, není je vůbec lehké odstranit… Myslím, že se máme naučit je povolit a postupně otevřít. Práce na sobě samotné mi přijde v životě dost důležitá. Myslím, že je důležité nezůstávat v problémech, nehňácat je, ale pokusit se je vyřešit nebo aspoň odlehčit.  A když to nejde…tak to holt nechat na chvili být…někdy čas pracuje za nás!

Cvičíš jógu každý den?

Bohužel ne. Myslím si, že bych měla. Ale když mám třeba volno, jsem tak šťastná, že můžu jen tak ležet. Měla jsem teď na jaře těžší období. Byla jsem hodně unavená a ani jsem nebyla schopná se na nic těšit a ani nic číst. Moje tělo potřebovalo zregenerovat. Když čtu normální beletrii, tak mám potom sny, žiju tou postavou, což je mnohdy dost těžký :).

A to jsi takhle měla vždycky?

S těma knihama jo. Proto ráda čtu pozitivní, posilující knihy. Ty klasické příběhy vůbec, protože zaprvé mi vadí, že musím přijmout pohled, názor spisovatele třeba z 19.století a za druhé, jak se vcítím do postavy, která na tom v příběhu není zrovna dobře, tak už v tom zase lítám…. Když čtu, tak ráda inspirující “true story”.

Myslím, že je důležité nezůstávat v problémech, nehňácat je, ale pokusit se je vyřešit nebo aspoň odlehčit.  A když to nejde…tak to holt nechat na chvili být…někdy čas pracuje za nás!

Když hraješ nějakou roli, ovlivňuje tě to? Cítíš ji v osobním životě?

Ano, když se ji učím a přemýšlím nad ní.  Ale potom, když už ji dokážu uchopit, pak ji profesně odehraju, skončí to a je konec. Ale když ji hledám, tak je to těžší. Třeba postava Sharly v Zabijákovi Joeovi je v podstatě vypočítavá mrcha,děvka, vražedkyně,… Pořád jsem ji vnitřně odsuzovala. Ale režisér mi řekl, že bych ji měla pochopit a já se zeptala, jak ji mám chápat, když zabila, podvedla. A on mi řekl, že k tomu nějaký důvod měla a já bych jí měla porozumět…:):):)

Jaké to je být herečkou?

Jako každé povolání má své pro a proti, ale přijde mi těžké….Vadí mi bulvár a určitá závislost na příležitostech…

Mě právě překvapilo, že jsi vůči novinářům velice otevřená.

Ale to není dobře. Měla jsem pochopit dřív, že si mám své soukromí chránit. Co se týče mojí dcery a exekuce, tak to bych udělala, i kdybych herečka nebyla. To, že jsem dala do novin exekuci dítěte v jednadvacátém století, bych udělala vždycky. Těžko něco předstírám, ale před bulvárními novináři je lepší udržovat si určitý odstup. Člověk by si měl k okolnímu světu, který ti není úplně nejblíž, určitou hranici udržet. To já jsem neuměla, ale pomalu se to učím. To je teď můj úkol :).

A dá se to naučit? 

Já myslím, že se dá hodně věcí naučit.… Teď už dlouho jsem nebyla pod palbou tak těžkých otázek, jako třeba od tebe :).

Tvrdíš o sobě, že jsi introvert. Popularita pro tebe tedy musí být asi hodně těžká. Moje kamarádka, která je hodně známá, se bojí jezdit MHD, jezdí jenom taxíkem, protože má fobii z lidí. Jak to máš ty?

Pro mě je důležitý  kontakt s realitou. Občas jezdím  metrem, tramvají, vlakem… Mám ráda lidi a baví mě je pozorovat, ale potřebovala bych být někdy neviditelná :):):). Kontaktů s lidma jsem si vždycky vážila, i když jsem dělala v redakci, v divadle, v baru… Pořád jsem byla ve společnosti. Pořád jsem vnímala ty osudy. To mě vždycky zajímalo. Někdy je neuvěřitelné, co lidi dokážou. A na druhou stranu je také smutné, co si lidi díky svojí lenosti, hlouposti a tuposti nechají ze života udělat. Ten první krok ke spokojenému životu je přijmout 100% zodpovědnost ke svému životu. Nikdo jiný za to nemůže, ani rodiče, ani partner, ani dítě, ty jsi zodpovědná za to svoje štěstí, za všechno.

První krok ke spokojenému životu je přijmout za něho 100% zodpovědnost. Nikdo jiný za to nemůže, ani rodiče, ani partner, ani dítě, ty jsi zodpovědná za to svoje štěstí, za všechno.

Takže je důležité životní situaci přijmout?

Ano, přijmout ji, pracovat s ní a ono se to pomalu začne otvírat a různě do sebe zapadat jako puzzle. Mě je 40 a zjišťuju, že všechno v mém životě mělo nějaký význam.  Podle mě je důležité snažit se všechno dělat s naprostou bdělostí. Pro mě je krásné, když vidím člověka dělat práci s tím, že k ní má vztah a vášeň. Já takové lidi obdivuju. Moje maminka je úžasně manuálně zručná, cokoli v domě i na zahradě upraví, opraví. Když jí něco nejde, tak nad tím tak dlouho přemýšlí až na to přijde :):):)

Poznávají tě lidé na ulici? Jak na tebe reagují?

Jak kdy, ale většinou pozitivně. Třeba i děti. Pozdraví mě. Ale nedávno jsem potkala jedny lumpy: „Hej nazdááár, dej mi autogram.“ A já na ně: „Počkej, tak jako jestli něco chceš, tak řekni prosím.“ Já nejsem na žádných sociálních sítích. Při natáčení Tváře (zábavná show na TV Nova Tvoje tvář má známý hlas – pozn. autorky) se kolegové dívali na facebook a na instagram. To jde mimo mě, obzvlášť… když jsem se na to jednou koukla, tak mě to na dost dlouho totálně sejmulo. Bylo tam třeba něco takového: Ty krávo, co tam lezeš. Seš příšerná:):):)

A jak jsi schopná se s tím vyrovnat?

Přijmu to, že ten člověk má asi nějaký problém. I kdybych si o někom tohle myslela, tak mu to takhle psát nebudu..asi bych mu to napsala nějak jinak :). Jak říkám, vyhýbám se sociálním sítím…To si radši lehnu na zahradu a budu poslouchat ptáky.

Lidé někdy říkají: Ale ona je přece slavná, všechno si může zařídit. Neví, co je normální život. Ta neví o čem mluví. Co bys takovým lidem vzkázala?

Já jsem se naštěstí s ničím takovým nesetkala. Jsem ten případ, který si to musel všechno oddřít. Mám v tomhle naprosto čisté svědomí a nemůže mě vůbec nikdo soudit. Já bych se na takového člověka usmála a řekla bych mu: Přeji Vám hodně štěstí, lásky, vytvalosti! Všechno v životě má dvě mince a to by měl moudrý člověk vědět. To, co je jakoby na první pohled hezčí, má druhou stranu. Vnitřní štěstí se neodvíjí od toho, jestli je člověk slavný. Je to o tom, co má člověk uvnitř a tohle nezávisí na úspěchu zvenku. Štěstí a klid v sobě může mít každý. A naopak lidi, kteří jsou slavní jsou mnohem víc atakováni než normální lidi. Jsou mnohem více sledovaní, musejí si dávat větší bacha a potom vnitřní klid mnohem hůř hledají. Nemluvě samozřejmě o velké dřině…. Tohle je něvědomý názor, nechci říkat hloupý.

Vnitřní štěstí se neodvíjí od toho, jestli je člověk slavný. Je to o tom, co má člověk uvnitř a tohle nezávisí na úspěchu zvenku. Štěstí a klid v sobě může mít každý.

Mě vždycky zajímalo, proč se slavné osobnosti často trápí, mají těžký život, berou drogy nebo dokonce spáchají sebevraždu.

Já si myslím, že se přepracujou, normálně vyhoří. Že pořád dávají a ztratí svoji duši a když ztratíš kontakt se svou duší, tak to je konec, protože potom nemáš víru. Myslím, že se vlastně rozdají. Anebo je také další důvod, stejně jako to mají vrcholoví sportovci, kteří když přestanou, tak se jim nedostává ta nadupaná dávka adrenalinu, a to je pro ně potom těžké. A potom neunesou tu “normálnost” ten klid. Všechny duchovní směry učí být stále někde ve středu, udržovat harmonii. Pořád by se měl člověk snažit takhle udržovat. Samozřejmě, že výkon je potřeba, ale zase by měl mít dostatek času na to, aby poslouchal sám sebe a zklidnil se.

Všechny duchovní směry učí být stále někde ve středu, udržovat harmonii. Pořád by se měl člověk snažit takhle udržovat. Samozřejmě, že výkon je potřeba, ale zase by měl mít dostatek času na to, aby poslouchal sám sebe a zklidnil se.

Jak tvoji popularitu vnímají tví rodiče, tvoje rodina? 

No, ze začátku to samozřejmě bylo pro naše těžké. Když se psaly ošklivé věci, tak z toho byli rodiče smutní. Tátu třeba zastavovali kluci v hospodě, i mamka čelila mnohým dotazům. Ale naštěstí se s tím naučili žít. Rodiče bulvár vůbec nečtou. Takže když se něco závažného stalo, tak se to stejně dozvěděli jako první. Bylo to horší, když byly ty soudní pře o Sofinku. Samozřejmě byly situace, které nepomáhaly, ani mě, ani Sofii. Já jsem byla vlastně takový štvanec. Protože se mnou bylo dítě a ještě jsem vůbec nevěděla, co se děje. Byla jsem vykulená a ještě s tou mojí otevřeností a důvěřivostí, takže jsem dostala trošku čočku. Ale já si zase říkám, pořád lepší řict pravdu než intrikovat.

Za co jsi v životě vděčná?

Jsem vděčná za svůj život, za svou rodinu, jsem vděčná úplně za všechno, co se mi stalo. Teď mám období, že si to vlastně všechno nějak hlouběji uvědomuju. A jsem moc šťastná za život, který jsem prožila, přestože jsem hodně let nebyla. Byla jsem takové dítě, kterému pořád vnitřně něco chybělo. Chodila jsem na dramaťák a utíkala jsem do světa fantazie a pořád jsem něco hledala. Jakobych hledala sebe. A teď můžu říct, že jsem spokojená a vděčná za to, že jsem to celé prožila. Jsem ve fázi, že jsem opravdu spokojená se vším, jak to je. I když to není ideální, někdy to není úplně pecka. Ale jsem štastná!!!

Jak podle tebe vypadá ideální máma?

Napadá mě scéna z filmu o Ray Charlesovi. Pro mě nejsilnější okamžik: malý Ray úplně oslepl a jeho máma si toho všimla, on začal panikařit a prosil: „Mami, mami, pomoz mi.“ A jí stékaly obrovské slzy po tváři, stála od něj několik kroků a řekla mu: „Od teď už musíš sám….“ Viděla, jak do všeho naráží, že už nemůže, že nevidí, bojí se, ale nepomohla mu. Tohle je pro mě pravá máma, má vše s láskou naučit (skutečná láska v sobě nese i přísnost), stále podporovat, ale pak nechat volnost. Pravá máma není ta, která bude stále svému dítěti “načechrávat” cestičku. Spousta takových žen je. A podle mě, tímhle, svým dětem ubližují. Tenhle moment mě úplně rozbrečel.

Pravá máma má vše s láskou naučit (skutečná láska v sobě nese i přísnost), stále podporovat, ale pak nechat volnost. Pravá máma není ta, která bude stále svému dítěti “načechrávat” cestičku.

Jakým způsobem se učíš text?

Čím jsem starší, tím to jde hůř…software už je přepálený. Meditace pomáhají s učením… Texty na Ordinaci si rychle zapamatuju a zase rychle zapomenu:). No a s texty do divadla je to horší, ty se učím mnohem pomaleji.

Jak dlouho ti trvá naučit se jedno představení?

Máme na představení průměrně dva měsíce. S tím, že za měsíc by se to mělo jakžtakž umět. Mě se to samozřejmě líp učí s pohybem. No, ale je dost těžké hrát, když neumíš text :). Je náročné naplnit postavu a přitom říkat ten správný text:):):). Nejlepší je se to nadrilovat předem a pak teprv by na tom měl člověk stavět. Dřív vlastně herci uměli text na první čtené zkoušce :):):).

Cvičíš si nějak paměť?

Já si ji necvičím, protože už si spíš musím mozek čistit:):):). Proto ani moc nemůžu číst. Když jsem dělala Tvář, tak jsem v noci v polospánku stále dokola přeříkávala texty, ale potom už je mozek prostě přepálený. Proto je pro mě důležitý odpočinek, relaxace. Vždycky, když je výdej čehokoli, tak musí být relaxace, jinak se dostaneš do křeče a nikam dál se neposuneš. Já jsem herečka a ségra učitelka a my jsme si říkaly, že my jako jediné, až budeme staré, nebudeme trpět výpadky paměti, protože jinak se říká, že jsou ohrožené veškeré profese.

Vždycky, když je výdej čehokoli, tak musí být relaxace, jinak se dostaneš do křeče a nikam dál se neposuneš.

Stalo se ti někdy, že jsi zapomněla text?

Ano. Při činohře je to v pohodě, ale nejhorší to je v muzikálu. To je nejtrapnější. Když jsem ještě hrála Hello Dolly v Plzni, stála sama na forbíně, pode mnou orchestr, měla jsem odzpívat úvodní sólovou píseň a já měla okno.…To jsem se dost zapotila :):):). Než člověk něco vymyslí, tak mu uteče orchestr…no skončilo to u ubohého: lalala :).

Na čem všem teď pracuješ?

Teď mám trochu volněji. Na jaře bývám často vyčerpaná, musela jsem letos dokonce zrušit i nějakou práci, což nikdy nedělám. Takže já se teď spíš dávám do klidu po zimě. Budu připravovat melodram Adriadna, což je vlastně “starý” druh mé profese, kdy se s orchestrem recituje. Bude to pro mě těžká práce, ale moc se na ni těším… Ráda bych připravila nějaké představení. Teď máme tiskovku k muzikálu Shreka, kde si zahraji s mým bývalým manželem Viktorem Dykem. Těším se na roli Fiony. Čeká mě i stepařské číslo. Pokud to dopadne, tak budu moc ráda, protože zrovna Shreka, moje Sofie milovala a tak jsme na něj koukaly pořád dokola… Kromě hraní v divadlech a občasného natáčení Ordinace jsou to pak různé rozhovory, spolupracuji se značkou Weleda a Meggle a samozřejmě cvičím jógu!

Moc ti děkuji za rozhovor a přeji ti v osobním i v profesním životě jen to nejlepší! :):):)